Galerie Art
25. – 29. 5. 2015

Fakulta výtvarných umění VUT v Brně, Ateliér Environment, ve spolupráci s GRAU KLLKTV, o. s., Danou Balážovou a Ivanou Hrončekovou

Participující studenti: Ivana Bendová, Romana Horáková, Viktor Jelen, Zdeněk Ryneš, Markéta Wagnerová, Romana Zborovjanová

Pod vedením Barbory Klímové a Michala Moravčíka

Pět dnů a pět na sebe navazujících akcí v prostředí tradičního kina vymezuje prostor pro uvažování studentů ateliéru Environmentu nad vztahem umění a umělce k divákovi, publiku, publicitě. Prostorové rozložení na stupňovité hlediště, jeviště a projekční plochu nabídne rámec pro experimentování s různými formami autorské prezentace (slideshow, video, performance, happening, akce, přednáška apod.), umožní se zabývat otázkou sebeprezentace umělce. Projekt mj. směřuje k definování ateliéru zevnitř. Díky spolupráci s organizátorkami sousední Galerie Art (GRAU KLLKTV, o. s.) mohou být akce průběžně reflektovány i ve statickém výstavním prostoru. Prezentace studentů AEN ve výstavních prostorech Kina Art potrvá do 21. 6. 2015.

Série prezentací studentů Ateliéru Environment FaVU VUT v Brně se uskutečňuje ve spojení s OFF-Biennale v Budapešti. OFF-Biennale je neinstitucionální, civilní iniciativou, která přesahuje hranice Maďarska a typické organizační struktury bienále, je to celá množina výstav a akcí. Prezentace v Kině Art je jednou z aktivit bienále, Satelit Praha a Brno, kde se mimo studentů brněnské FaVU představí i studenti pražské AVU, FAMU a UMPRUM.

Více informací na:

http://offbiennale.hu/en/

http://environment.ffa.vutbr.cz/

http://environment.ffa.vutbr.cz/en/akce/pozvanky

http://www.ffa.vutbr.cz/en/

http://kinoart.cz/galerie/aktualni-vystava/

 

PROGRAM

 

Pondělí 25. 5., 17:30, malý sál: Romana Horáková

Prostě vlastně jako víš jak, 90´

S01E01 Pilot

S01E02 Umění a kultura 1

S01E03 Umění a kultura 2

S01E04 Člověk a svět práce

S01E05 Člověk a jeho svět

S01E06 Informační a komunikační technologie

S01E07 Jazyk a jazyková komunikace

Projekt Prostě vlastně jako víš jak je miniseriálem o všem a o ničem. Jedná se o audiovizuální dílo využívající některé vyjadřovací strategie televizních seriálů. Finální výstup projektu představuje sedm krátkých epizod, které se pohybují na pomezí videokoláže, animace a powerpointové prezentace.

Přednáška o seriálech s filmovým teoretikem, spojená s prezentací autorského seriálu Prostě vlastně jako víš jak. Sedmidílný seriál bude taktéž promítán na pokračování ve dnech 25. 5. – 31. 5. před hlavním filmem ve 20:00 v malém sálu kina.

 

Úterý 26. 5., 21:30, malý sál / Bar Artěk: Viktor Jelen a Markéta Wagnerová (Hnutí Nehnutí)

Výzkumný Výbor, 60´–120´

„Výbor pro výzkum AEN FaVU VUT v Brně si představuje ‚umělce’ jako uměle vytvořenou bytost, která s určitou lehkostí prochází kolikrát i jen pootevřenými dveřmi, cestou směrem ven i tam, sem-tam. Zveřejněním zprávy si pokládáme otázku: ‚Proč to tam napsala? ’ Odpověď nalézáme v černé krabici s pomocí nově vyvinuté, naprosto nestranné metody hlasování.“

Happening členů Hnutí Nehnutí rozšířený i do prostředí mimo kino.

 

Středa 27. 5., 18:00, malý sál: Zdeněk Ryneš

Zdeněk Ryneš: Pořád jsem to já, 100´

Pořád jsem to já je název oficiálně promítaného filmu v den Zdeňkovi prezentace. Rozhodl se ho použít jako materiál pro střihové experimenty, kterými se dlouhodobě zabývá. Filmovou kompozici chápe jako pevně uzavřenou obrazově dějovou linii, kterou je možné interpretovat rozdílně. Různými postprodukčními zásahy se snaží upozorňovat na vnitřní prostor filmu a jeho narativní mechanismy. V rámci jednoho večera je možné postupně zhlédnout a porovnat Zdeňkovo zpracování filmu a jeho oficiální podobu.

Promítání autorsky editovaného filmu. Intervence do prostředí kina / filmu.

 

Čtvrtek 28. 5., 17:30, malý sál: Ivana Bendová

Teorie blogu, 45´

„Proč by se někdo chtěl dívat dvacet minut na to, jak se někdo líčí? Proč by někdo chtěl vědět, co nosím na sobě nebo v kabelce nebo kde jsem to koupila? Proč by někdo chtěl strávit dvacet minut tím, že o tom vypráví někomu, koho nikdy v životě neviděl a nejspíš ani neuvidí? Proč se na to dívají tisíce lidí?“

Performativní videopřednáška o metodách zkoumání videoblogů. Autorka se dlouhodobě nesystematicky zajímá o blogerky, které točí videa o líčení a sdílejí je na YouTube. Jednotlivé příspěvky z beautyblogů přenáší do živé reality.

 

Pátek 29. 5., 17:30, malý sál: Romana Zborovjanová

Ona?, 30´

 „Je to všetko o nej alebo aj o všetkom. Hľadám ju. Chcem byť jej priateľ. Chodím k nej na návštevu. Som s ňou každý deň. Chcem pre ňu niečo urobiť. Rozprávam sa s ňou. Teším sa s ňou. Verím jej. Je mi za ňou smutno. Idem s ňou na výlet. Chcem byť s ňou aj v noci. Bojím sa jej. Žijem s ňou. Je to naozaj ona? Existuje vôbec nejaká ona? Alebo je to celé nedorozumenie.“

Prezentace záznamu performance, autorka si ujasňuje vztah člověka k životu. Spolupráce s Lukášem Likavčanem.

 

Podporuje statutární město Brno, FaVU VUT a program PATTERNS Lectures, který je iniciován ERSTE Foundation a realizován WUS Austria. www.patternslectures.org

 

12.3. – 6.4.2013

[portfolio_slideshow]

Tisková zpráva:

Karolina Kohoutková a Jitka Zástěrová se pohybují každá v jiném světě, přestože profesně působí na stejném místě: Karolina je asistentkou v ateliéru Tělový design Lenky Klodové na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně, Jitka Zástěrová pracuje tamtéž jako vrátná. Ve vzájejmné spolupráci připravily pro galerii Anne Frank Memorial výstavu vycházející z dlouhodobého tvůrčího zájmu každé z nich, přičemž se ve svých individuálních pracech nechaly ovlivnit a inspirovat myšlenkami své kolegyně. Zlatým hřebem výstavy je pak dílo, na němž se podílely obě stejnou měrou jako autorská dvojice.

Jitka Zástěrová se o umění vždy zajímala. S umělci se setkávala jako modelka na hodinách figurativní kresby a také za stojanem jako jedna z kreslířů. Dnes ve svém volném čase maluje akrylovými barvami na kameny. Její díla jsou výsledkem pečlivé a časově náročné práce, a proto je pro ni každý originál velmi cenný. Na radu Karoliny Kohoutkové se však pro tuto výstavu rozhodla pracovat s jiným podkladovým materiálem: v Anne Frank Memorial představí pomalované hlávky zelí zakořeněné ve sklenicích. Ať už Jitka Zástěrová pokrývá zelí abstraktní malbou nebo tvary naznačujícími tvář, její práce je vždy velmi soustředěná a dotažená do detailů.

Karolina Kohoutková se ve své tvorbě již delší dobu zabývá projekty založenými na spolupráci s lidmi mimo střed světa umění, kteří se však pohybují na jeho okraji a k výtvarnému umění mají určitý vztah. Spolupráce s nimi znamená poznání rozličných úhlů pohledu a názorů na to, co to znamená umělecká tvorba, pročež ji Karolina považuje za velmi inspirativní a obohacující. Karolina je vždy iniciátorem těchto participativínch projektů, jako umělkyně pohybující se v prostředí etablované umělecké instituce si však pro sebe nevyhrazuje žádné „vedoucí“ postavení: tvůrčí proces je vždy založen na spolupráci, v níž každý hlas má stejnou váhu.

Na výstavě Perspektiva vrátnice představí Karolina Kohoutková soubor kreseb, které vytvořila v průběhu rozhovorů s vrátnými na Střední škole umění a designu stylu a módy v Brně. Na nich jsou zobrazeny záběry z průmyslových kamer, které vrátní každodenně sledují na televizních obrazovkách. V průběhu rozhovorů se tak Karolina nejen dozvěděla mnohé o názorech na umění jednotlivých vrátných, ale zachytila i pohled, který každému z nich skýtá jejich běžné pracovní prostředí.

„Při pozorování záběrů z kamer mne zajímala v prvé řadě perspektiva. Kameru jsem brala jako pomůcku pro kreslení. Perspektiva je klíčovým způsobem, jak v umění vytvořit iluzi prostoru, tak jsem vnímala zaměstnání noční/ho vrátné/ho jako vhodnou práci pro umělce, který tak má možnost neztratit sám sebe,“ poznamenává ke své práci Karolina.

Vrcholem spolupráce Karoliny Kohoutkové a Jitky Zástěrové je nástěnka s fotografiemi, kterou pro tuto příležitost společně vytvořily. Koláž nazvaná Jarní cesta je výrazem jejich vztahu jako autorek i dokladem vzájemného ovlivnění.

/Klára Stolková/

 

12.2. – 9.3.2013

[portfolio_slideshow]

Tisková zpráva:

Kristýna Nytrová a Mák Hustoles jsou (v Mákově případě byly) studenty ateliéru Tělový design na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně. V rámci této výstavy spolupracují poprvé, a to jen na úrovni formulace názvu výstavy. Každý z nich se představí dílem nebo sérií děl, které vycházejí z jejich velmi rozdílné individuální tvorby. Kontrast mezi prací každého z nich vyvěrá z odlišnosti jejich přístupů: zatímco Mákovy obrazy, objekty a performance jsou na první pohled plné nadsázky a ironie, za nimiž se možná někde v dále skrývá těžko uchopitelná vážnost, Kritstýna postupuje ve své práci poměrně přísně konceptuálně a ve vztahu ke světu umění sebereflexivně. Co je však spojuje je, že oba chtějí vystavit to nejlepší – třešínku na dortu, jahodu ve sklence s šampaňským, nebo DIP.

Začátkem letošního akademického roku, když byl sestavován program galerie Anne Frank Memorial, mi, jako kurátorce výstavy, připadalo spojení těchto autorů do alespoň dočasné autorské dvojice potenciálně velmi plodné. Už proto, že v rámci ateléru Tělový design na FaVU patřily k osobnostem zajímavým a lišícím se v různých směrech od ostatních. Možnost spolupráce jim byla tedy nabídnuta ze strany kurátorky s tím, že ji mají považovat za jakýsi impuls, který mohou rozvinout podle vlastních představ. Dnes už je poměrně jisté, že ke dlouhodobějšímu spojení těchto – aspoň v kontextu ateliéru – příliš solitérních tvůrčích osobností nedojde. Jejich výstava bude plná rozdílů i kontradikcí. Tato konfrontace však může být divácky velmi poutavá, neboť na žádné jiné výstavě by zřejmě nastat nemohla.

Mák Hustoles ve studiu na Fakultě výtvarných umění nepokračuje. Je členem sdružení 4AM Fóra pro architekturu a média a spolupracuje rovněž s brněnským Domem umění.  Jeho umělecká tvorba je rozmanitá; věnuje se malbě, performance či tvorbě objektů, přičemž většina z jeho projektů je dlouhodobých. Na výstavě v Anne Frank Memorial představí sérií maleb ovlivněýnch jeho fascinací dřevorubectvím, mužností a jejich atributy.

Kristýny Nytrová naopak ve studiu v ateliéru Tělového designu pokračuje. V loňském roce se věnovala zejména videoperformance, v nichž zpracovávala různé stránky osobní tělesnosti a prožívání některých uměle vyvolaných situací. Nyní se pohybuje zejména na poli instalací, v nichž tematizuje stereotypy v produkci i prezentaci umění, které vedou k jeho zplošťování a vyprazdňování. Zabývá se okamžikem, kdy umělecké dílo a jeho prezentace jsou natolik estetizovány, že pohybujeme o existenci jakéhokoli obsahu. Ten může totiž velmi snadno chybět.

/Klára Stolková/

 

11.4. – 7.5.2013

[portfolio_slideshow]

Tisková zpráva:

Monika Žáková sleduje ve své malířské tvorbě už několik let jednu linii, jež se však větví a rozšiřuje směrem ke stále novým významům a zjištěním. Kříž a síť, jako klíčová slova pro charakteristiku její tvorby, jsou pojímány v různých variacích, jejichž škála se zvětšuje díky obměnám formálních zpracování. Vedle olejových barev a plátna pracuje Monika s papírem – vytváří koláže a obrazy kombinující plátno a papír jako podkladový materiál. Pro výstavu v Galerii ART připravila Monika novou sérii obrazů inspirovanou op artem, již můžeme považovat za novou odbočku v síti její tvorby.

Obrazy Moniky Žákové jsou vizuální poezií: skrývají nejednoznačná a z podstaty konkrétně nevyjádřitelná sdělení, metaforicky zakódovaná v kompozici formálních prostředků. Jsou výrazem sotva uchopitelných myšlenek, reakcí na okolní svět i vývoj obrazu jako takového, přičemž vnitřní souvislosti i vnější podobnosti mezi jednotlivými plátny vytváří komplexní a ucelený prostor pro asociace a poměrně volnou diváckou interpretaci.

Základním sjednocujícím prvkem je pro díla Moniky Žákové síť, většinou formovaná do tvaru pavučiny. Přestože jsou tedy Moničiny obrazy často geometrickými kompozicemi, můžeme v nich sledovat silný vztah k organické přírodě, v níž se řád rovnocenně prolíná s nepřesností. Kromě tvarů a jejich uspořádání hraje důležitou roli také práce s materiálem, díky níž je umocněno senzuální působení obrazů.

Vnitřní významovost abstraktní malby či koláže byla v tvorbě Moniky Žákové vždy zřejmá, nicméně v rámci postupného hledání výtvarných možností, problémů i řešení, se autorka v současné době zajímá především o vnější formální působení svých kompozic. Na svoje obrazy, ačkoli jsou na pohled podobné předchozím pracem, nahlíží nyní Monika s větším odstupem a určitou odosobněností nutnou při zkoumání obecných optických jevů. Typické motivy a v zásadě i chrakteristická tlumená barevnost v nejnovějších dílech přetrvávají, úhel pohledu se však proměňuje a autorka zaujímá pozici diváka, pro nějž vizuální efekt vytváří. Op art 60.let i jeho pozdější odnože a variace byly z velké části založeny na aplikování fyzikálních a matematických vztahů v dílech výtvarného umění. Šlo zejména o vytvoření optické iluze, která funguje pro každého stejně, neboť cílí na schopnosti a vlastnosti, které mají všichni lidé společné. Monika Žáková tyto východiska přejímá, nepostupuje však přísně vědecky a její obrazy nejsou doslovnou formální hrou. Insipirace op artem je jen jednou z cest, kterou se její práce rozvíjí, aniž by rezignovala na témata a prostředky, jež se v ní dosud objevovaly.

Monika Žáková (*1987) vystudovala v malířském ateliéru Jiřího Sopka na Akademii Výtvarných umění v Praze. Zaměřuje se na tvrobu závěsných obrazů, přičemž používá především plátno, papír, olejové barvy a olejový pastel. V prosinci loňského roku se představila samostanou výstavou nazvanou Monochromatika v pražské Galerii Jelení či výstavou Prázdný papír v Domě umění Opava.

/Klára Stolková/

 

21.3. – 8.4.2013

[portfolio_slideshow]

Tisková zpráva:

Tomáš Makara ve své individuální tvorbě reflektuje nejrůznější aspekty světa výtvarného umění, jeho společenskou funkci a význam, stejně jako možnosti manipulace veřejnosti prostředky z vizuálního umění odvozenými. Vztahem umění a široké veřejnosti se zabýval i v rámci projektu Guests započatém v roce 2009. Obrazy vzniklé kombinací tradičních ilustrací slovenských pohádek a mýtů s texty vybranými z návštěvních knih galerií současného umění, které dosud prezentoval ve formě nástěnných maleb, představí v Galerii ART v podobě vyšívaných pláten přebírajících estetiku lidových dekorací.

Projekt Guests konfrontuje realitu “vysokého” umění a jeho institucí s pohledem “obyčejného” diváka, který jen mimořádně a vzácně přichází do galerie, od níž očekává zprostředkování uměleckého zážitku. Jak vyznívá z autentických reakcií převzatých z návštěvních knih, setkává se současné umění často s nepochopením, ignorancí nebo znechucením ze strany veřejnosti. Problém samozřejmě není vždy jen na straně diváka, nicméně Tomáš Makara ve své práci pouze poukazuje na realitu objektivně – totiž písemně – zaznamenanou ve výpovědích návštěvníků. V rámci svých uměleckých děl vytvořených zcela v kontextu elitního současného umění staví proti sobě vizuální formy symbolizující lidovost a texty o této lidovosti vypovídající, čímž současně znepokojuje a provokuje svého vlastního diváka.

Co je však tato lidovost a jak se projevuje v současnosti? S folklórními artefakty se setkáváme ve skanzenu, který nám připomíná tradiční život na vsi, koloběh přírody, jemuž se člověk přizpůsobuje, obyčejnou práci i zábavu. Dnešní skutečnost obyčejného života však už tak snadno popsatelná není. Tomáš Makara ji zachycuje ve vztahu k současnému umění, které se každodennosti často vymyká. Právě tím jí však nastavuje zrcadlo, které obraz “současné lidovosti” vyjevuje.

Galerie ART není klasickou galerií, nýbrž komplexním prostorem slučujícím různé sociální a kulturní funkce. Návštěva galerie se tak pro mnohé stává pouze nečekanou součástí návštěvy kina nebo kavárny a divákem se stává i člověk, který to původně nezamýšlel a který se dost možná o současné umění nezajímá. V případě projektu Tomáše Makary  může právě díky povaze prostoru dojít k palčivé konfrontaci mezi divákem a vystavenými díly, a to mnohem výrazněji, než v běžné galerii vyhrazené pro prezentaci umělecké tvorby.

Tomáš Makara (*1982) je absolventem ateliéru grafiky a experimentální tvorby na Faklutě Umění Technické univerzity v Košicích. Zabývá se různými aspekty vztahu politiky, umění a společnosti; námětem jeho prací jsou například propaganda či manipulace. Je rovněž členem a spoluzakladatelem košické umělecké skupiny Kassaboys, do níž dále patří Radovan Čerevka a Peter Vrábel`. Ve své kolektivní tvorbě se Kassaboys pohybují na poli politicky angažovaného umění a institucionální kritiky. V roce 2011 se skupina stala finalistou Ceny Oskára Čepana.

/Klára Stolková/

 

14.2. – 10.3.2013

[portfolio_slideshow]

Tisková zpráva:

„…rodiče mýho dědy měli v Brně restauraci…teď už spoustu let nestojí…říkalo se jí Restaurace U Putnů…měla velkou venkovní zahrádku a byla nedaleko od vody, kde se dalo koupat.
Praděda tam do skleněných půllitrů točil pivo a ovocnou limonádu. Aby je poznal a aby mu je lidi neodnášeli, označoval si ty půllitry tím, že zespodu na dno vždycky vyškrábal křížek…“

„…já jsem viděl jenom černobílou fotku toho domu. Ale z vyprávění to mám celý spojený s takovou tou prvorepublikovou pohodou, rozvojem, nějakou bezstarostností…(která je možná jen domnělá, a asi si tu dobu dost idealizuju, ale o to úplně nejde)…mám ty příběhy tak jako v nějakém idylickém oparu…“

„…praděda byl tehdy majitel restaurace. Po válce mu však tu hospodu sebrali. Nechali ho tam ještě rok dělat hospodskýho, ale nakonec musel úplně zskončit…“

„…někdy během let potom co jim tu restauraci vzali a už tam nesměli ani pracovat, děda – tehdy přibližně dvacetiletý – se v noci vloupal na zahradu restaurace a pokácel jim tam májku, která tam byla vztyčená…takovej nesmyslnej protestní čin, kterej ale asi byl potřeba udělat…“

Jak fungují vzpomínky na události, místa a předměty, které si nemůžeme pamatovat?

Stává se osobní historie působením času zaměnitelnou nebo zobecnitelnou?

Je třeba malých protestů vůči neochvějným autoritám?

Vžít se do role zapovězeného; nesmět, ale ještě se pokusit.

slévání
mizení
skutečnost
idealizace
fantazie
zahlazování
realita
moje
naše
příběh
naivita
pravda
představy
povzdech.

 

Filip Dvořák (*1990) studuje v malířském ateliéru Jiřího Černického na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Dosud se vyjadřoval především prostřednictvím malby, málokdy se však omezoval na plochu obrazu jako na jediný významový prostor: jeho díla bývají vystavěna na konceptuálním základě, přičemž velmi často přesahují k instalaci či objektu. V současné době se Filip prostorové tvorbě věnuje v mnohem větší míře a pracuje také s fotografií a videem.
/Filip Dvořák, Klára Stolková/

 

15.1. – 9.2.2013

[portfolio_slideshow]

Tisková zpráva:

Kateřina Hikadová (*1989) a Karel Bařina (*1987) jsou studenty ateliéru Grafický design 2 Mikuláše Macháčka na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně. Tento ateliér vznikl teprve v minulém roce, a to transformací ateliéru Papír a kniha J. H. Kocmana, do nějž Kateřina i Karel patřili. Právě tato situace, změna vedení i charakteru ateliéru, se stala námětem jejich výstavy s názvem Nástěnky v galerii Anne Frank Memorial. Spolupráce autorů je přitom postavena na sdílené zkušeností a podobném pohledu na věc; obvykle pracují spíše individuálně.

Na výstavě je metaforicky konfrontována realita dvou ateliérů, tedy skupin lidí, jež spojuje určitý prostor, tvůrčí zaměření a osobnost vedoucího. Prostřednictvím dvojice nástěnek, které hrály v obou ateliérech důležitou roli v organizaci práce kolektivu i jednotlivců, vyjadřují autoři rozdílnost přístupů a postupů obvyklých v každém z nich. Zatímco v ateliéru Papír a kniha byla nástěnka zaplněna nástroji k práci s papírem a řemeslné výrobě knih, nástěnka Grafického designu 2 je konstantně pokryta texty, výkresy s návrhy, myšlenkovými mapami a podklady ke konceptuálním projektům. Nástěnky tak vypovídají o charakteru obou ateliérů: J. H. Kocman vedl své studenty k řemeslné preciznosti, až pedantské přesnosti v uspořádání pracovních pomůcek a dotaženosti v konceptuální rovině díla. V ateliéru Mikuláše Macháčka je rovněž kladen důraz na myšlenkovou propracovanost a proces zpracování projektů grafického designu, respektovány a podporovány jsou však také přístupy založené na tvůrčí intuici.

Podle autorů byla jedinečnost ateliéru Papír a kniha založena především na osobnosti J. H. Kocmana a mantinelech, které vytyčil. Pro proměnu ateliéru je tedy personální změna v jeho vedení klíčová. Dále ji určuje přechod od důrazu na materiál a zručnost k nutnosti softwarové gramotnosti a znalosti aktuálních trendů v grafickém designu.

Výhodou Kateřiny a Karla je znalost postupů rukodělné výroby. Propojují výrobní technologie s počítačovými a nejsou závislí na dalším článku v procesu produkce, který obstará zpracování materiálu. Řemeslná zdatnost znamená pro člověka určitou autonomii, v současném světě kapitalistické dělby práce takřka nevídanou.

Výsledkem kombinace tvůrčích postupů je na výstavě v galerii Anne Frank Memorial autorský plakát, který je v tomto případě jak upoutávkou, tak výstavním artefaktem. Galerijní výstavy představují pro autory spíše vedlejší činnost a příležitost věnovat se pro změnu volné, ne užité tvorbě. Jejich prioritou je však zejména uplatnitelnost a udržitelnost vlastní práce, která by měla stavět na principech odvozených shodně z povahy ateliéru Papír a kniha i ateliéru grafického designu.

/Klára Stolková/

 

17.1. – 10.2.2013

[portfolio_slideshow]

Tisková zpráva:

Petra Buzková se ve své tvorbě dlouhodobě zabývá hledáním vlastní identity, k čemuž využívá nejrůznějšíí strategie, žánry a techniky. Ačkoli se v současné době rozhodla pracovat v médiu kresby, stále platí, že primárním vyjadřovacím prostředkem je pro ni malba. V Galerii ART představí obrazy z cyklu Introspekce, kterým završila své bakalářské studium v ateliéru Petra Kvíčaly na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně a které jsou plynulým vyústěním její práce z minulých let.

Neúnavné odkrývání stále hlubších vrstev vlastní osobnosti, potažmo zkoumání lidské psychiky obecně, přirozeně prostupuje Petřinu práci, aniž by byla tato introspekce v jejích obrazech okamžitě rozpoznatelná a tedy pro diváka určující v jeho vnímání a následné interpretaci. Skutečnost, že díla jsou introspekčního charakteru, je tedy důležitá především pro autorku samotnou, obrazy tím nicméně neztrácejí svou výpovědní hodnotu pro nezúčastněného diváka. Je to dáno tím, že ať už jsou její ideje či dojmy promítnuty do krajiny, vyjádřeny prostřednictvím portrétu, nebo obrazové kompozice zahrnující text, obrazová plocha je vždy sjednocena ve vizuálně působivý celek otevřený nejednoznačným výkladům. Symboly mohou být dívákem čteny bez souvztažnosti k jejich konvenčním významům, jako čistě vizuální prvky podílející se na atmosféře díla.

Pro výstavu v Galerii ART byla vybrána právě ta část cyklu, v níž Petra pracuje s krajinou a textem. Pojmy, které se na obrazech objevují, vycházejí převážně z odborné psychologické literatury a zastupují myšlenky, které autorku zaujaly a s nimiž se se osobně ztotožňuje. Tato slova jsou autory knihy většinou použita v určitém specifickém významu, který je pro diváka jen těžko rozklíčovatelný. Pointa explicitního použití verbálního jazyka v obraze však neleží pouze v sémantickém výkladu textu, nýbrž zejména ve vnímání vztahů v kompozici, do níž jsou slova začleněny jako výtvarné prvky. Tato skupina děl se z cyklu vyděluje rovněž svou barevností: malby jsou veskrze monochromní, založené na prostupování akrylátových barev a tuše. Motiv krajiny je v těchto obrazech abstrahován na nepšíliš patrné horizontální členění plochy, je nicméně důležitý pro vnitřní myšlenkovou integritu děl. Zároveň je v některých případech odkazem k velkým jménům dějin umění, která autorku inspirovaly a ovlivnily.

Petra Buzková (*1987) studuje v magisterském programu na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně, v malířském ateliéru Petra Kvíčaly. Donedávna platilo, že se vyjadřuje výhradně malbou, přičemž charakteristické byly pro Petru velké formáty a velkorysá práce s barvou. Aktuálně se autorka věnuje kresbě (či konkrétněji perokresbě), pomocí které zpracovává krátké pasáže z knihy Citadela Antoina de Saint-Exupéry. Naraci používá ve své tvorbě jako nový prostředek introspekce. Příběh je však postupně abstrahován a do kreseb se promítá především díky procesuálnímu charakteru tvorby provázenému zájmem o materialitu obrazu.

/Klára Stolková/

 

16.12.2012 – 10.1.2013

[portfolio_slideshow]

Martina Smutná, studentka malířství z Akademie výtvarných umění v Praze, se v brněnské Galerii ART představí poměrně netradičně novým cyklem kreseb, respektive krajinným panoramatem složeným z několika částí. V návaznosti na svoje předchozí malířské práce rozvíjí Martina i v těchto kresbách tematiku klasického a ideálního, přičemž se při výtvarné formulaci pojmů a jejich vztahu k současnosti tentokrát odklání – i když ne docela – od příkladu moderní “lidové” architektury časté v prostředí satelitních městeček. Svoji úvahu nad běžně lidskou potřebou bezpečí, řádu, krásy a vznešenosti vyjadřuje prostřednictvím imitace akademismu v umění a muzeálního způsobu vystavování.

Ve svých kresbách napodobuje Martina Smutná některé z charakteristik akademické kresby ideálních krajin tak, jak je známe z romantického krajinářství 19. století. Co se týče volby stylu nebo zobrazovaných objektů, následuje Martina klasický ideál krásy, který se ustanovil dávno před začátkem moderní doby. Právě tehdy se však stal všeobecnou normou reprodukovanou v artefaktech určených střední měšťanské třídě. Ve zkostnatělých a mnohdy absurdně vyhrocených formách, aktualizovaných pouze na základě technologického pokroku, pak přetrval do současnosti.

Panorama je formou zprostředkovávající iluzi celistvého pohledu do krajiny. Má v člověku vyvolat pocit klidu, úžas i ujištění, že svět vypadá, jak má. Divák věří, že panorama říká pravdu a tím získává pevnou půdu pod nohama; možná podobně, jako když si současný stavitel ozdobí svůj dům balustrádou nebo antikizujícími prvky. Antika je jistota.

Martina Smutná ve svých kresbách na tento fenomén poukazuje pomocí vynechání toho, co intuitivně hledáme: hierarchii, přehlednost, harmonii. Prostřednictvím kontrastu plného a prázdného (který vyvstává spíš v naší mysli v konfliktu s tím, co očekáváme, než v samotné obrazové ploše) komplikuje vnímání kresby i skutečnosti. Vše je, jak má být: styl kresby, adjustace, osvětlení – jsme připraveni na tradiční zážitek. Je na divákovi, aby posoudil, zda se dostavil.

Martina Smutná zvolila pro výstavu v Galerii ART uměleckou formu, která je v souladu s jejími prostorovými podmínkami, jež tvoří integrální součást instalace a v tomto případě i vystaveného díla.

Martina Smutná (*1989) studuje na Akademii výtvarných umění v Praze, v ateliéru malby Jiřího Sopka. V rámci studia absolvovala rovněž roční stáž v malířském ateliéru Jiřího Černického na pražské VŠUP, aktuálně pak stáž v hostujícím ateliéru AVU u Nicole Wermers. Ve své dosavadní tvorbě se věnovala téměř výhradně malbě: v minulém roce se posunula od osobních obsahů blíže k sociálním tématům, přičemž prchavé vzpomínky nahradily konkrétní informace. Zabývá se současnou kulturou bydlení, historickou tradicí a ideály.

/Klára Stolková/

 

29.11. – 16.12.2012

[portfolio_slideshow]

Tisková zpráva:

Adventní výstava v Galerii ART představí tvorbu Zuzany Martiníkové, studentky malířství z Fakulty výtvarných umění VUT v Brně. V sérii obrazů nazvané Objekty mého nezájmu, která byla zároveň její bakalářskou prací, se věnovala zobrazování obyčejných předmětů každodenního života s důrazem na formální jazyk malby, jeho možnosti a vnitřní významovost. Zuzana Martiníková si nevytváří svého modelového diváka: přímočarost, lehkost a vtip činí její obrazy pro publikum přístupnými a otevřenými. Malby jsou tak příkladem umělecké tvorby, která chce být dotvářena v individuální mysli diváka, jenž se ve svém čtení soustředí na formu výtvarného díla.

Zuzana Martiníková maluje objekty, které samy o sobě nevyvolávají u diváka jakoukoli estetickou libost. Ať už šlo o matrace nebo o hygienické a úklidové pomůcky, objekty jejího malířského zájmu jsou současně předmětem absolutního nezájmu mimo uměleckou tvorbu. Předměty, jejichž reprezentace vytváří, zůstávají východiskem pro malbu budovanou nezávisle na jejich konotativních i denotativních významech. Obsah malby je v tomto případě třeba hledat v její formě, ve volbě a způsobu použití výtvarných prostředků; bylo by tedy zavádějící hledat v těchto pracech „poetiku všedního dne“ či jiné koncepty akcentující symboličnost objektu.

O formální autonomii obrazů Zuzany Martiníkové vypovídá rovněž její práce s emotivním nábojem, který v malbách nacházíme. Budeme-li v nich hledat zobrazení explicitně navozující určité pocity, náladu či postoj samotné autorky, opět se nám to nepodaří. Všechny tyto kvality vytváří autorka teprve na základě citlivé práce s formálními prvky obrazu, čímž podněcuje a vyzývá divákovu schopnost číst a porozumět jinému než verbálnímu jazyku.

Zuzana Martiníková (*1989) studuje v magisterském programu na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně, a to v malířském ateliéru nově vedeném Vasilem Artamonovem (dříve Tomášem Lahodou, u nějž autorka studovala na bakalářském stupni). Věnuje se výhradně malbě. Cyklus jejích obrazů Objekty mého nezájmu byl těsně před zahájením výstavy v Galerii ART prezentován v rámci kolektivní výstavy Nový význam uzavřené dovolené v Městském muzeu Bystřice nad Pernštejnem (spolu s Břetislavem Malým a Dariou Novotnou).

/Klára Stolková/